Zvony a srdce

Zvonohra v Hradci Králové obsahuje 50 zvonů a srdcí zvonů, které jsou kompletně hotovy a pro návštěvníky vystaveny ve Sboru kněze Ambrože.

Fotografie 50ti odlitých zvonů s medailonky města Hradce Králové a význačných osobností, po nichž byly jednotlivé zvony pojmenovány:

  • Město Hradec Králové (zvon č. 1)

První zvon nese jméno města Hradce Králové, které na něj přispělo a které se již r.1225 stalo svobodným královským městem. Václav II. Hradec ustanovil za část věna českým královnám, které na zdejším hradě žily jako vdovy. Významnou roli sehrál Hradec i v husitské době (v chrámu sv. Ducha byl knězem Ambrožem pohřben husitský vojevůdce Jan Žižka). V Bílé věži je zavěšen zvon Augustin, třetí největší zvon v Čechách, který byl odlit zvonařem Ondřejem Žáčkem r.1509, tedy v době, kdy byl Hradec Králové podobojí. K jeho hlasu chceme připojit po půl tisíciletí i my, novodobí husité v ekumenické spolupráci s ostatními křesťany a lidmi dobré vůle, hlasy 50ti dalších zvonů koncertní zvonohry. K Boží chvále a všem lidem pro radost!

  • Mistr Jan Hus (zvon č. 2)

Jan Hus (kol. 1370-1415), český reformátor, kazatel v Betlémské kapli a rektor Pražské univerzity, který o jedno století předběhl své následovníky M.Luthera a J.Kalvína. Šel se hájit proti nařčením na kostnický koncil, ale byl odsouzen a upálen jako kacíř. Jeho jméno nesl i starobylý zvon z r.1583 ve zvonici dnešního kostela sv.Jana Křtitele na Novém Hradci (na Zámečku), který byl začátkem 16. století zbudován ke cti a chvále Pána Boha všemohoucícho a k památce M.Jana z Husi, M.Jeronýma z Prahy a jiných věrných Čechů. V období protireformace bylo Husovo jméno ze zvonu vymazáno, tento zvon byl navíc za 2. světové války zrekvírován, ale pak objeven na „pohřebišti zvonů“ v Hamburku a v r.1968 vrácen do zvonice kostela na Zámečku. S druhým největším zvonem naší zvonohry se tak v Hradci Králové Husovo jméno znovu vrací přímo na zvon.

  • Jan Amos Komenský (zvon č. 3)

Poslední biskup Jednoty bratrské Jan Amos Komenský (1592-1670) je považován za zakladatele moderní pedagogiky. Po roce 1628 musel odejít do exilu a působil v různých evropských zemích. Jeho literární odkaz psaný latinsky a česky obsahuje díla encyklopedická, didaktická, teologická i hymnologická. Je také autorem nejslavnějšího česky psaného díla 17. století, jež nese název „Labyrint světa a ráj srdce“. Závěr svého života prožil v holandském Amsterodamu a pohřben je v Nardenu. Nizozemí však nabídlo pomoc nejen kdysi J.A.Komenskému, ale také dnes zvonaři Petru Rudolfu Manouškovi, když povodeň zničila jeho zvonárnu na Zbraslavi. A tak je něco zvlášť symbolického na tom, že zvon se jménem J.A.Komenského odlitý českým zvonařem v holandském Astenu zamířil do východních Čech, ze kterých J.A.Komenský kdysi odcházel do exilu.

  • Cyril a Metoděj (zvon č. 4)

Soluňští bratři Cyril (827-869) a Metoděj (813-885), apoštolové Slovanů, prosadili v rámci své misie na Velké Moravě staroslověnštinu jako bohoslužebný jazyk, pro který Konstantin (jenž v závěru svého života vstoupil v Římě do řeckého kláštera a přijal řeholní jméno Cyril) vytvořil písmo zvané hlaholice. Po Cyrilově smrti v jeho díle pokračoval dál jeho starší bratr Metoděj, který se stal prvním arcibiskupem moravsko-panonské diecéze.

  • Kníže Václav (zvon č. 5)

Kníže Václav (907-935) dle tradice byl vychován babičkou Ludmilou a vzdělával se na Budči. Jako kníže, po porážce od saského krále Jindřicha Ptáčníka, dokázal zachovat suverenitu českého státu a založil rotundu sv. Víta, hlavní kostel knížectví. Byl zavražděn ve Staré Boleslavi a po smrti začal být uctíván. Stal se symbolem českého státu.

  • Biskup Vojtěch (zvon č. 6)

Biskup Vojtěch (956-997) byl druhý pražský biskup a pocházel z rodu Slavníkovců. V zahraničí je znám spíše pod svým biřmovacím jménem Adalbert. Vystupoval např. proti obchodování s otroky a proti alkoholismu. Zasloužil se o rozvoj domácího latinského písemnictví, ale zároveň respektoval i staroslověnskou tradici. Je pokládán za autora nejstarší české duchovní písně „Hospodine, pomiluj ny.“ Jeho působení bylo komplikováno rostoucími spory mezi Přemyslovci a Slavníkovci. Dvakrát pro spory s knížetem opustil zemi. Byl zabit, když jako misionář působil na území pohanských Prusů.

  • Opat Prokop (zvon č. 7)

Opat Prokop (konec 10. století-1053) byl původně světským knězem, ale této kariéry se vzdal a stal se poustevníkem. Spoluzaložil Sázavský klášter a stal se jeho prvním opatem. V tomto klášteře se sloužila a nejdéle udržela staroslověnská liturgie.

  • Kněžna Ludmila (zvon č. 8)

Kněžna Ludmila (860-921) byla manželkou prvního historicky doloženého Přemyslovce, knížete Bořivoje I. a spolu s ním přijala křest z rukou arcibiskupa Metoděje. Během jejího života tak byly položeny základy ke  christianizaci Čech a také základy moci Přemyslovců. Byla matkou knížete Vratislava I. a babičkou knížete Václava.

  • Anežka Česká (zvon č. 9)

Anežka Česká  (1211-1282) byla nejspíš nejmladší dcerou českého krále Přemysla Otakara I. a královny Konstancie Uherské. Byla vychovávána a vzdělávána v klášterech v Třebnici a Doksanech. Měla mnohé nápadníky z řad evropských panovníků, ale ze všech sňatků sešlo. Po smrti otce dal Anežčin bratr Václav I. své sestře svobodu rozhodnutí a ona si zvolila duchovní život. Spolu s bratrem Václavem I. založila r. 1232 na Starém Městě špitál, který byl pak rozšířen na špitální a rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou. Roku 1234 opět se svým bratrem založila podvojný klášter žen a mužů řehole sv.Františka a stala se první představenou klarisek. Dopisovala si se sv.Klárou a hrála důležitou roli i v diplomatických jednáních.

  • Jan Milíč z Kroměříže (zvon č. 10)

Jan Milíč z Kroměříže (kol. 1325-1374) byl původně notářem královské kanceláře a od r.1362 kanovníkem pražské katedrály. Pod vlivem Konráda Waldhausera se stal asketou, r.1363 se vzdal svých funkcí a začal česky kázat. V r.1372 založil v Praze na Starém Městě v budově dřívějšího veřejného domu kazatelskou školu a útočiště kajících prostitutek – Jeruzalém. Asi 200 prostitutek pomáhal začít nový život. V kapli Jeruzaléma sloužil často bohoslužbu a při každé otevíral účast na večeři Páně i laikům. R.1373 byl obviněn z kacířství a v r.1374 se odebral do Avignonu, kde se obhájil, ale zde také zemřel a byl pohřben.

  • Zdislava z Lemberka (zvon č. 11)

Zdislava z Lemberka (1220-1252) pocházela z moravského Křižanova a r.1238 se stala manželkou Havla z Lemberka, blízkého důvěrníka krále Václava I. Narodily se jim čtyři děti. Její jméno je spojováno s dominikánskými kláštery v Turnově a v Jablonném v Podještědí, zde také se špitálem, do kterého osobně docházela a ujímala se nemocných. Je pohřbena v bazilice sv.Vavřince v Jablonném v Podještědí, jehož stavbu také začala.

  • Vojtěch Raňkův z Ježova (zvon č. 12)

Vojtěch Raňkův z Ježova (1320-1388) pobýval velkou část svého života v zahraničí a ve své době byl jednou z nejznámějších českých osobností a morální autoritou. Ve svých názorech byl tolerantní, zastal se např. prvního laického kritika náboženských poměrů Tomáše Štítného. Získal doktorát teologie na pařížské Sorbonně, kde působil jako profesor a jistý čas i jako rektor. Od r.1375 působil opět v Praze a při pohřbu Karla IV. r.1378 ho nazval titulem římských císařů „pater patriae“ (Otec vlasti). Krátce před svou smrtí sepsal závěť, v níž všechno své jmění věnoval na zřízení stipendií pro nemajetné české studenty, kteří se chtěli vzdělávat na univerzitách v Paříži nebo Oxfordu.

  • Konrád Waldhauser (zvon č. 13)

Konrád Waldhauser (1326-1369) pocházel z Rakouska, r.1350 vstoupil do kláštera, r. 1355 byl vysvěcen na kněze a vykonal pouť do Říma. Působil jako potulný kazatel, vystupoval proti svatokupectví při udělování úřadů a proti rozmařilému životu kněží. V Praze se poprvé objevil r.1363, krátce působil v Litoměřicích, ale pak se opět vrátil do Prahy. Roku 1368 se jako císařský kaplan vydal za Karlem IV. do Říma.

  • Tomáš Štítný ze Štítného (zvon č. 14)

Tomáš Štítný ze Štítného (kol. 1333-1409) pocházel z nižší šlechty a v mládí studoval na artistické fakultě nově založené pražské univerzity. Svou literární a překladatelskou činnost zahájil pod vlivem pražských reformních kazatelů, především Milíče z Kroměříže. Psal v českém jazyce o náboženských otázkách a je považován za prvního českého klasika a zakladatele české odborné prózy.

  • Matěj z Janova (zvon č. 15)

Matěj z Janova (1350-1393) pocházel z jižních Čech a jako mladý muž se v Praze setkal s Milíčem z Kroměříže, který na něj hluboce zapůsobil. Od r. 1373 studoval v Paříži na Sorbonně, kde se ho ujal Vojtěch Raňkův z Ježova. R.1381 opustil Paříž, podnikl cestu do Říma a vrátil se do Prahy. Své myšlenky, kvůli nimž se dostal do podezření z hereze, shrnul ve svém spise Pravidla Starého a Nového zákona, v němž požadoval návrat k ideálům prvotní apoštolské církve. Argumenty pro své učení hledal především v Bibli.

  • Jeroným Pražský (zvon č. 16)

Jeroným Pražský (1378-1416) byl český teolog a náboženský reformátor. S Mistrem Janem Husem se setkal na studiích v Praze (r.1398 se stal bakalářem). Při studiu v Oxfordu se seznámil s učením Jana Viklefa, jehož spisy přivezl do Prahy. Byl mistrem čtyř univerzit (Paříž, Heidelberg, Kolín nad Rýnem a Praha). Vydal se za Mistrem Janem Husem na Kostnický koncil, kde v květnu 1415 byl uvržen do žaláře a o rok později, podobně jako Mistr Jan Hus, byl upálen.

  • Jakoubek ze Stříbra (zvon č. 17)

Jakoubek ze Stříbra (1375-1429) byl český kazatel, představitel umírněného husitství, přítel a spolužák Mistra Jana Husa. Na pražské univerzitě se stal r.1393 bakalářem, r.1397 mistrem a od r.1400 na ní přednášel. Mezi českými kazateli byl prvním, kdo prosazoval přijímání podobojí a to již v roce 1414. Od r.1419 byl kazatelem v Betlémské kapli. Ve většině sporů mezi představiteli jednotlivých husitských proudů byl jednotícím prvkem. Zastával tezi, že obrana (nikoli šíření) Božího slova mečem, je správná.

  • Mikuláš z Drážďan (zvon č. 18)

Mikuláš z Drážďan (?-1417) byl univerzitně vzdělaný právník, teolog a kazatel, který propojoval valdenství s husitstvím. Od r.1411 pobýval v Praze a měl blízko k Jakoubkovi ze Stříbra. Společně s ním se zasadil o zavedení přijímání podobojí. V r.1416 opustil Čechy a roku 1417 byl upálen v Míšni.

  • Mikuláš z Pelhřimova (zvon č. 19)

Mikuláš z Pelhřimova (1385-1459) se v  roce 1420 stal nejvyšším duchovním představitelem Tábora. Účastnil se všech táborských sporů s pražskými univerzitními mistry a v r.1422 se na synodě v Písku významně podílel na formulaci táborského učení. V r.1433 na Basilejském koncilu hájil článek o trestání veřejných hříchů. Po pádu Tábora r.1452 byl uvězněn a r.1459 zemřel ve vězení patrně v Poděbradech.

  • Ambrož z Hradce (zvon č. 20)

Ambrož z Hradce (?-1439) byl významný představitel husitství ve východních Čechách, kněz v chrámu Sv.Ducha v Hradci Králové, v němž r.1424 pohřbil zesnulého vojevůdce Jana Žižku. Byl také duchovním vůdcem orebitů, později sirotků. Kněz Ambrož byl tolerantní k univerzitním mistrům, kterým v r.1427 po vypovězení z Prahy poskytl v Hradci Králové útočiště.

  • Jan Rokycana (zvon č. 21)

Jan Rokycana (1396-1471) byl významný představitel umírněného utrakvismu. V r.1427 se stal farářem v Týnském chrámu, r.1429 správcem duchovenstva podobojí. V roce 1432 stál v čele poselstva na koncil v Basileji. R.1435 se stal rektorem univerzity a byl zvolen arcibiskupem, který se snažil o smíření všech stran podobojí. Od roku 1436 do roku 1448 sídlil v Hradci Králové. Roku 1441 svolal do Kutné Hory sněm, na němž byly stanoveny zásady husitského vyznání. Král Jiří z Poděbrad, který nastoupil r.1457, ho respektoval jako hlavu církve podobojí.

  • Petr Payne (zvon č. 22)

Petr Payne (1380-1456)byl anglický teolog a reformátor, který se stal významným představitelem husitství. Studoval v Oxfordu, kde získal titul mistra. V Anglii, v době procesu s Viklefovými stoupenci lolardy, byl obviněn z kacířství. Pobýval pak mezi valdenskými v Porýní a v r.1415 přišel do Prahy. V r.1417 se stal členem profesorského kolegia pražské univerzity. Na koncilu v Basileji obhajoval článek o kněžské chudobě a zrušení světského panování církve. Spřátelil se s Janem Rokycanou. V r.1451 se vypravil k jednání do Konstantinopole, které však bylo přerušeno z důvodu tureckého obležení města.

  • Jan Želivský (zvon č. 23)

Jan Želivský (1380-1422) byl radikální husitský kněz a kazatel. Od roku 1418 kázal na pražském Novém Městě v chrámu Panny Marie Sněžné a jeho plamenná kázání z něho učinila lidového vůdce. V r.1420 měl hlavní slovo při obraně Prahy proti Zikmundovi. Po čáslavském sněmu r.1421, který nedopadl v prospěch jeho směřování, vyvolal v Praze povstání a ovládl ji. R.1422 byl vylákán na Staroměstskou radnici a popraven.

  • Václav Koranda (zvon č. 24)

Václav Koranda st. (?-1453) byl radikální husitský kněz a významný vůdce táboritů. R.1419 začal kázat v Plzni. S Janem Žižkou pak odchází do Tábora, kde zavádí přijímání podobojí i pro nemluvňata po vzoru pravoslaví. Od chvíle, kdy v bojové vřavě potřísnil svou ruku krví, již nevysluhoval svátost večeře Páně. Odmítl kompaktáta, ale přesto přispěl r.1436 k dohodě se Zikmundem. Roku 1452 se odmítl podvolit zemskému správci Jiřímu z Poděbrad a byl po zbytek života vězněn.

Václav Koranda ml. (1424-1519) řídil po Janu Rokycanovi konsistoř podobojí. Třikrát byl zvolen rektorem pražské univerzity. Roku 1462 se účastnil poselstva krále Jiřího z Poděbrad do Říma se žádostí o stvrzení kompaktát.

  • Jiří z Poděbrad (zvon č. 25)

Jiří z Poděbrad (1420-1471) je jediný český panovník, který nepocházel z panovnické dynastie. Původně hejtman mladoboleslavského kraje zaujal vůdčí postavení v kališnickém táboře. V době korunovace nezletilého Ladislava Pohrobka r.1453 byl správcem země. Po smrti Ladislava Pohrobka byl r.1458 zvolen českým sněmem na Staroměstské radnici za krále. Pokusil se o mírové sjednocení křesťanské Evropy, ale jeho projekt předešel dobu.

  • Petr Chelčický (zvon č. 26)

Petr Chelčický (?-kol. 1460) je literárním pseudonymem radikálního českého náboženského a sociálního myslitele, patrně totožného se zemanem Petrem Záhorkou. Ve svých dílech vedl kritický dialog s vůdčími mysliteli své doby. Sám byl ovlivněn především Mistrem Janem Husem, Janem Viklefem, ale i Tomášem Štítným. Chelčického myšlenky později přijala Jednota bratrská. Svým pacifismem o století předešel Erasma Rotterdamského a jeho spisy výrazně ovlivnily spisovatele a filozofa L.N.Tolstého.

  • Bratr Řehoř (zvon č. 27)

Bratr Řehoř (?-1474) byl zakladatel a první správce Jednoty bratrské. V letech 1448-1458 byl laickým bratrem v pražském klášteře Na Slovanech. Stýkal se s Petrem Paynem a Petrem Chelčickým. Vedl skupinu posluchačů Jana Rokycany, která se pak s Rokycanou rozešla a usadila se v Kunvaldu u Žamberka. Jednotě dal pevnou organizaci a přísná pravidla, která bratřím zakazovala nejen účast na úřední moci, ale i provozování obchodu. Zemřel r.1474 v Brandýse nad Orlicí.

  • Matěj z Kunvaldu (zvon č. 28)

Matěj z Kunvaldu (1440-1500) byl synem zemědělce z Kunvaldu, kam se uchýlili stoupenci učení Petra Chelčického a kde bratr Řehoř založil Jednotu bratrskou. Matěj se stal jejím duchovním a prvním biskupem na synodu konaném r.1467 ve Lhotce u Rychnova nad Kněžnou.

  • Tůma Přeloučský (zvon č. 29)

Tůma Přeloučský (1435-1518) byl jedním z prvních tří kněží Jednoty bratrské spolu s Matějem z Kunvaldu a Eliášem Chrenovským. Po smrti prvního biskupa Jednoty Matěje z Kunvaldu byl zvolen r.1500 jedním ze čtyř nových biskupů a jeho sídlem se stal Přerov. Jeho obsáhlé a s vtipem psané listy, které adresoval předním osobám tehdejšího veřejného života, jsou jednak obranou Jednoty bratrské, ale také důležitým svědectvím o sociálních a politických poměrech doby Jiřího z Poděbrad a Vladislavovy.

  • Lukáš Pražský (zvon č. 30)

Lukáš Pražský (1460-1528) byl v r.1500 zvolen jedním z biskupů Jednoty bratrské a v r.1518 jejím prvním starším. Předtím studoval na pražské univerzitě, kde se stal r.1481 bakalářem. Brzy potom vstoupil do Jednoty bratrské. V roce 1498 se podílel na navázání kontaktu Jednoty bratrské s valdenskými. Zasloužil se o větší otevřenost Jednoty vůči vzdělání a společnosti. Byl autorem více než stovky spisů. V r.1505 vyšel jeho zásluhou první bratrský kancionál. Výrazně se podílel na utváření bratrské teologie a vedl polemický rozhovor s Martinem Lutherem. Jeho bratrem byl bratrský kněz a lékař Jan Černý-Niger.

  • Jan Augusta (zvon č. 31)

Jan Augusta (1500-1572) byl biskup Jednoty bratrské, autor řady spisů a duchovních písní. Pocházel z kališnické řemeslnické rodiny. V roce 1524 vstoupil do Jednoty bratrské. Usiloval o její sblížení se světovou reformací i s českými kališníky a snažil se ji vyvést z postavení pronásledované sekty. V jeho době se bratři začali více angažovat ve veřejném životě a v řadách Jednoty přibývali i šlechtici. Po porážce prvního protihabsburského povstání v r.1548 byl zajat a 16 let vězněn na Křivoklátě. Jeho přání spojit různé proudy české reformace se částečně vyplnilo až po jeho smrti vytvořením České konfese r.1575.

  • Jan Blahoslav (zvon č. 32)

Jan Blahoslav (1523-1571) byl kněz a biskup Jednoty bratrské, zároveň také významný představitel domácího reformačně orientovaného humanismu. Pocházel z Přerova, studoval na univerzitě ve Vitemberku , kde ho nejvíce ovlivnil Filip Melanchton. Krátce studoval i v Královci a Basileji. Věnoval velkou pozornost bratrským školám a vzdělávání kazatelů, které vysílal na zahraniční univerzity. Vychoval tak celou následující generaci překladatelů Bible kralické. Sám z řečtiny přeložil Nový zákon, který se pak v revidované podobě stal její součástí. Věnoval se i hymnologii a jeho redakce bratrských kancionálů pozvedla hudební úroveň Jednoty.

  • Jiří Strejc (zvon č. 33)

Jiří Strejc (1536-1599) byl český spisovatel, bratrský kněz a teolog, jeden z překladatelů Bible kralické, autor výchovných spisů, básní a úprav žalmů. Studoval nejprve na mladoboleslavské škole a pak na univerzitách v Královci a Tubinkách. V r.1575 se v Praze účastnil jednání o české konfesi.

Jiří Strejc (1932-2010) byl hudební skladatel, varhaník, pedagog, sbormistr a dirigent působící v Hradci Králové. Jeho poslední na veřejnosti velké vystoupení se konalo právě ve Sboru kněze Ambrože.

  • Daniel Adam z Veleslavína (zvon č. 34)

Daniel Adam z Veleslavína (1546-1599) byl český nakladatel, humanistický spisovatel a organizátor literární činnosti. Vystudoval pražskou univerzitu a pak na ní i přednášel. Oženil se s dcerou knihtiskaře Melantricha a v roce 1586 po něm zdědil tiskárnu. Zasloužil se o vydání 80 českých děl ve vynikající typografické úpravě a byl prvním vydavatelem notových tisků. Výrazně přispěl k rozvoji českého jazyka, a proto období, ve kterém působil, nazýváme dobou veleslavínskou.

  • Karel Starší ze Žerotína (zvon č. 35)

Karel Starší ze Žerotína (1564-1636) byl významný moravský šlechtic, narozený v Brandýse nad Orlicí, politik, spisovatel a představitel moravského zemského patriotismu. Vystudoval bratrskou školu v Ivančicích, později studoval ve Štrasburku a Basileji. Podporoval J.A.Komenského a hlavně jeho zásluhou se podařilo přesunout bratrskou tiskárnu z Kralic do Lešna a knihovnu do Vratislavi.

  • Václav Budovec (zvon č. 36)

Václav Budovec (1551-1621) byl český politik, diplomat a spisovatel pocházející z rytířské bratrské rodiny. Studoval na univerzitě ve Vitemberku a dalších zahraničních univerzitách. Přátelil se s významným protestantským teologem Theodorem Bezou. V r.1607 byl povýšen do panského stavu a jako vlivný příslušník Jednoty bratrské ji statečně hájil. Zasloužil se o vydání Majestátu císaře Rudolfa II. „O náboženské svobodě“ r.1609. Jako přední účastník stavovského povstání byl popraven 21. června 1621 na Staroměstském náměstí.

  • Kryštof Harant (zvon č. 37)

Kryštof Harant (1564-1621) byl český spisovatel, diplomat, cestovatel a hudebník, který podnikl se svým švagrem Heřmanem Černínem z Chudenic cestu do Středomoří, Palestiny a Egypta. Stal se dvorským radou a komorníkem císaře Rudolfa II., po jehož smrti odešel na hrad Pecka. Roku 1618 přešel k protestantům a aktivně se účastnil stavovského povstání. Byl popraven na Staroměstském náměstí 21. června 1621.

  • Jan Jesenius (zvon č. 38)

Jan Jesenius (1566-1521) se narodil se ve Vratislavi v evangelické rodině pocházející z Uher (z území dnešního Slovenska). Studoval ve Vitemberku, Lipsku a na proslulé lékařské fakultě v Padově. R.1591 získal doktorát medicíny a filozofie. Působil ve Vratislavi, Drážďanech a Vitemberku. V r.1600 navštívil Prahu a provedl zde první veřejnou pitvu v českých zemích. Roku 1601 se přestěhoval do Prahy. V letech 1608 až 1617 cestoval nejvíce po Uhrách a německých městech. V r.1617 se vrací do Prahy a je zvolen rektorem univerzity. Účastní se stavovského povstání a po jeho porážce je 21. června 1621 popraven na Staroměstském náměstí.

  • Matouš Ulický (zvon č. 39)

Matouš Ulický (?-1627) byl čáslavským duchovním podobojí. Po Bílé hoře byl pro své vyznání zatčen, dvakrát mučen a 11. září 1627 v kole popraven. Ještě před svou smrtí však ve zdi čáslavského kostela nechal uschovat a zazdít ostatky husitského vojevůdce Jana Žižky.

  • Jiří Třanovský (zvon č. 40)

Jiří Třanovský (1592-1637) byl evangelický kazatel, básník a spisovatel, který se narodil v Těšíně. Studoval ve Vitemberku a jako učitel působil v Praze, Třeboni a Holešově. Roku 1615 odešel do Valašského Meziříčí, kde se stal rektorem evangelické školy a o rok později kazatelem. Po Bílé hoře odchází nejprve na Těšínsko a pak na Slovensko, kde vydává své nejvýznamnější dílo – evangelický zpěvník Cithara sanctorum. Zemřel roku 1637 v Liptovském Mikuláši.

  • Josef Dobrovský (zvon č. 41)

Josef Dobrovský (1753-1829) byl představitel tzv. 1. obrozenecké generace, kněz (vysvěcený r.1787 v Hradci Králové), filolog a historik, zakladatel slavistiky v českých zemích. I když nepsal česky, svými filologickými pracemi se podílel na záchraně českého jazyka. V r.1784 pomáhal zakládat Českou společnost nauk a v r.1818 Národní muzeum. Jako jazykovědec rozpoznal, že Zelenohorský rukopis je falzum.

  • Stanislav Vydra (zvon č. 42)

Stanislav Vydra (1741-1804) byl kněz a národní buditel, narozený v Hradci Králové. Od r.1765 učil v Jičíně, r.1772 jmenován profesorem matematiky na pražské univerzitě, v letech 1789-99 děkan filozofické fakulty a od r.1800 rektor univerzity. Patřil mezi nejvýznamnější postavy první vlny národního obrození. Mezi jeho žáky patřili Bernard Bolzano a hořický rodák Josef Ladislav Jandera, který se stal jeho nástupcem na postu profesora matematiky.

  • Antonín Marek (zvon č. 43)

Antonín Marek (1785-1877) byl český kněz, rodák z Turnova, překladatel a jazykovědec, který se podílel na Jungmannových snahách o obnovu  češtiny. Libuňská fara, na které působil, se stala jedním z center obrozeneckého života mezi Jičínem a Turnovem. Vytvořil řadu dnes běžných českých slov a kompletní české filozofické vědecké názvosloví (věda, předmět, obsah, druh, názor, domněnka, atd.).

  • Bernard Bolzano (zvon č. 44)

Bernard Bolzano (1781-1848) se po ukončení piaristického gymnázia věnoval v tříleté přípravce pod vedením Stanislava Vydry matematice a logice. Dále studoval soukromě matematiku a filozofii a na pražské univerzitě, kde navštěvoval zvláště přednášky matematika F.J.Gerstnera. Přes velký zájem o matematiku a filozofii se rozhodl pro studium teologie. Na kněze byl vysvěcen 7. dubna 1805 a o 10 dní později byl promován doktorem filozofie. Působil také jako univerzitní kazatel, který svými kázáními oslovoval inteligenci v době národního obrození.

  • Karel Farský (zvon č. 45)

Karel Farský (1880-1927) byl český reformistický kněz, rodák ze Škodějova u Vysokého nad Jizerou, spoluzakladatel a vůdčí osobnost Církve československé husitské, doktor teologie, tvůrce liturgie, biskup a její první patriarcha.

  • Matěj Gorazd Pavlík (zvon č. 46)

Matěj Gorazd Pavlík (1879-1942) byl reformistický kněz, který stál u počátků Církve československé na Moravě. V r.1921 byl vysvěcen v Bělehradě na biskupa a v r.1924 se s pravoslavně orientovanou skupinou věřících oddělil od CČS. V r.1942 byl společně s dalšími pravoslavnými představiteli popraven nacisty za ukrývání parašutistů, kteří se účastnili atentátu na říšského protektora R.Heydricha.

  • Jan Opletal (zvon č. 47)

Jan Opletal (1915-1939) byl student Lékařské fakulty UK v Praze. 28. října 1939, v den výročí vzniku samostatného Československa, se v Praze účastnil protinacistické demonstrace, při které byl postřelen. Na následky zranění zemřel 11. listopadu a jeho pohřeb 15. listopadu 1939, jehož se účastnilo velké množství studentů, přerostl v další protinacistickou demonstraci. Po ní byly 17. listopadu uzavřeny všechny české univerzity, přes tisíc studentů bylo posláno do koncentračních táborů a devět jich bylo popraveno.

  • Milada Horáková (zvon č. 48)

Milada Horáková (1901-1950) byla česká politička, jejímž vzorem byla Františka Plamínková, věnující se ženské rovnoprávnosti. Byla vězněna nacisty i komunisty. Stala se obětí justiční vraždy během politických procesů v 50. letech a to za vykonstruované spiknutí a velezradu. Byla jedinou ženou popravenou v rámci těchto soudních řízení.

  • Přemysl Pitter (zvon č. 49)

Přemysl Pitter (1895-1976) byl český protestantsky orientovaný kazatel, spisovatel a publicista, pacifista a sociální pracovník, zakladatel Milíčova domu. Za 2. světové války se staral o Židy a po jejím skončení měl v péči zubožené německé, židovské i české děti. Po nástupu komunismu musel z Československa uprchnout a sám se věnoval pastorační i sociální podpoře uprchlíků.

  • Jan Palach (zvon č. 50)

Jan Palach (1948-1969) byl student Filozofické fakulty UK v Praze. Obětoval svůj život na protest proti utlačování svobod a proti pasivnímu přístupu veřejnosti po okupaci Československa v r. 1968. 16. ledna 1969 se zapálil v horní části Václavského náměstí v Praze a po třech dnech na následky popálenin zemřel. Jeho pohřeb se stal mohutnou demonstrací proti okupaci.

Následují fotografie 50ti srdcí zvonů, která byla vykována: