Zvony a srdce – Zvonohra u Ambrože

Zvonohra v Hradci Králové obsahuje 50 zvonů a srdcí zvonů, které jsou kompletně hotovy a pro návštěvníky vystaveny ve Sboru kněze Ambrože.

Fotografie 50 odlitých zvonů s medailonky města Hradce Králové a význačných osobností, po nichž byly jednotlivé zvony pojmenovány:

Město Hradec Králové (zvon č. 1)

První zvon nese jméno města Hradce Králové, které na něj přispělo a které se již r.1225 stalo svobodným královským městem. Václav II. Hradec ustanovil za část věna českým královnám, které na zdejším hradě žily jako vdovy. Významnou roli sehrál Hradec i v husitské době (v chrámu sv. Ducha byl knězem Ambrožem pohřben husitský vojevůdce Jan Žižka). V Bílé věži je zavěšen zvon Augustin, třetí největší zvon v Čechách, který byl odlit zvonařem Ondřejem Žáčkem r.1509, tedy v době, kdy byl Hradec Králové podobojí. K jeho hlasu chceme připojit po půl tisíciletí i my, novodobí husité v ekumenické spolupráci s ostatními křesťany a lidmi dobré vůle, hlasy 50ti dalších zvonů koncertní zvonohry. K Boží chvále a všem lidem pro radost!

Mistr Jan Hus (zvon č. 2)

Jan Hus (kol. 1370-1415), český reformátor, kazatel v Betlémské kapli a rektor Pražské univerzity, který o jedno století předběhl své následovníky M.Luthera a J.Kalvína. Šel se hájit proti nařčením na kostnický koncil, ale byl odsouzen a upálen jako kacíř. Jeho jméno nesl i starobylý zvon z r.1583 ve zvonici dnešního kostela sv.Jana Křtitele na Novém Hradci (na Zámečku), který byl začátkem 16. století zbudován ke cti a chvále Pána Boha všemohoucícho a k památce M.Jana z Husi, M.Jeronýma z Prahy a jiných věrných Čechů. V období protireformace bylo Husovo jméno ze zvonu vymazáno, tento zvon byl navíc za 2. světové války zrekvírován, ale pak objeven na „pohřebišti zvonů“ v Hamburku a v r.1968 vrácen do zvonice kostela na Zámečku. S druhým největším zvonem naší zvonohry se tak v Hradci Králové Husovo jméno znovu vrací přímo na zvon.

Jan Amos Komenský (zvon č. 3)

Poslední biskup Jednoty bratrské Jan Amos Komenský (1592-1670) je považován za zakladatele moderní pedagogiky. Po roce 1628 musel odejít do exilu a působil v různých evropských zemích. Jeho literární odkaz psaný latinsky a česky obsahuje díla encyklopedická, didaktická, teologická i hymnologická. Je také autorem nejslavnějšího česky psaného díla 17. století, jež nese název „Labyrint světa a ráj srdce“. Závěr svého života prožil v holandském Amsterodamu a pohřben je v Nardenu. Nizozemí však nabídlo pomoc nejen kdysi J.A.Komenskému, ale také dnes zvonaři Petru Rudolfu Manouškovi, když povodeň zničila jeho zvonárnu na Zbraslavi. A tak je něco zvlášť symbolického na tom, že zvon se jménem J.A.Komenského odlitý českým zvonařem v holandském Astenu zamířil do východních Čech, ze kterých J.A.Komenský kdysi odcházel do exilu.

Cyril a Metoděj (zvon č. 4)

Soluňští bratři Cyril (827-869) a Metoděj (813-885), apoštolové Slovanů, prosadili v rámci své misie na Velké Moravě staroslověnštinu jako bohoslužebný jazyk, pro který Konstantin (jenž v závěru svého života vstoupil v Římě do řeckého kláštera a přijal řeholní jméno Cyril) vytvořil písmo zvané hlaholice. Po Cyrilově smrti v jeho díle pokračoval dál jeho starší bratr Metoděj, který se stal prvním arcibiskupem moravsko-panonské diecéze.

Kníže Václav (zvon č. 5)

Kníže Václav (907-935) dle tradice byl vychován babičkou Ludmilou a vzdělával se na Budči. Jako kníže, po porážce od saského krále Jindřicha Ptáčníka, dokázal zachovat suverenitu českého státu a založil rotundu sv. Víta, hlavní kostel knížectví. Byl zavražděn ve Staré Boleslavi a po smrti začal být uctíván. Stal se symbolem českého státu.

Biskup Vojtěch (zvon č. 6)

Biskup Vojtěch (956-997) byl druhý pražský biskup a pocházel z rodu Slavníkovců. V zahraničí je znám spíše pod svým biřmovacím jménem Adalbert. Vystupoval např. proti obchodování s otroky a proti alkoholismu. Zasloužil se o rozvoj domácího latinského písemnictví, ale zároveň respektoval i staroslověnskou tradici. Je pokládán za autora nejstarší české duchovní písně „Hospodine, pomiluj ny.“ Jeho působení bylo komplikováno rostoucími spory mezi Přemyslovci a Slavníkovci. Dvakrát pro spory s knížetem opustil zemi. Byl zabit, když jako misionář působil na území pohanských Prusů.

Opat Prokop (zvon č. 7)

Opat Prokop (konec 10. století-1053) byl původně světským knězem, ale této kariéry se vzdal a stal se poustevníkem. Spoluzaložil Sázavský klášter a stal se jeho prvním opatem. V tomto klášteře se sloužila a nejdéle udržela staroslověnská liturgie.

Kněžna Ludmila (zvon č. 8)

Kněžna Ludmila (860-921) byla manželkou prvního historicky doloženého Přemyslovce, knížete Bořivoje I. a spolu s ním přijala křest z rukou arcibiskupa Metoděje. Během jejího života tak byly položeny základy ke christianizaci Čech a také základy moci Přemyslovců. Byla matkou knížete Vratislava I. a babičkou knížete Václava.

Anežka Česká (zvon č. 9)

Anežka Česká (1211-1282) byla nejspíš nejmladší dcerou českého krále Přemysla Otakara I. a královny Konstancie Uherské. Byla vychovávána a vzdělávána v klášterech v Třebnici a Doksanech. Měla mnohé nápadníky z řad evropských panovníků, ale ze všech sňatků sešlo. Po smrti otce dal Anežčin bratr Václav I. své sestře svobodu rozhodnutí a ona si zvolila duchovní život. Spolu s bratrem Václavem I. založila r. 1232 na Starém Městě špitál, který byl pak rozšířen na špitální a rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou. Roku 1234 opět se svým bratrem založila podvojný klášter žen a mužů řehole sv.Františka a stala se první představenou klarisek. Dopisovala si se sv.Klárou a hrála důležitou roli i v diplomatických jednáních.

Jan Milíč z Kroměříže (zvon č. 10)

Jan Milíč z Kroměříže (kol. 1325-1374) byl původně notářem královské kanceláře a od r.1362 kanovníkem pražské katedrály. Pod vlivem Konráda Waldhausera se stal asketou, r.1363 se vzdal svých funkcí a začal česky kázat. V r.1372 založil v Praze na Starém Městě v budově dřívějšího veřejného domu kazatelskou školu a útočiště kajících prostitutek – Jeruzalém. Asi 200 prostitutek pomáhal začít nový život. V kapli Jeruzaléma sloužil často bohoslužbu a při každé otevíral účast na večeři Páně i laikům. R.1373 byl obviněn z kacířství a v r.1374 se odebral do Avignonu, kde se obhájil, ale zde také zemřel a byl pohřben.

Zdislava z Lemberka (zvon č. 11)

Zdislava z Lemberka (1220-1252) pocházela z moravského Křižanova a r.1238 se stala manželkou Havla z Lemberka, blízkého důvěrníka krále Václava I. Narodily se jim čtyři děti. Její jméno je spojováno s dominikánskými kláštery v Turnově a v Jablonném v Podještědí, zde také se špitálem, do kterého osobně docházela a ujímala se nemocných. Je pohřbena v bazilice sv.Vavřince v Jablonném v Podještědí, jehož stavbu také začala.

Vojtěch Raňkův z Ježova (zvon č. 12)

Vojtěch Raňkův z Ježova (1320-1388) pobýval velkou část svého života v zahraničí a ve své době byl jednou z nejznámějších českých osobností a morální autoritou. Ve svých názorech byl tolerantní, zastal se např. prvního laického kritika náboženských poměrů Tomáše Štítného. Získal doktorát teologie na pařížské Sorbonně, kde působil jako profesor a jistý čas i jako rektor. Od r.1375 působil opět v Praze a při pohřbu Karla IV. r.1378 ho nazval titulem římských císařů „pater patriae“ (Otec vlasti). Krátce před svou smrtí sepsal závěť, v níž všechno své jmění věnoval na zřízení stipendií pro nemajetné české studenty, kteří se chtěli vzdělávat na univerzitách v Paříži nebo Oxfordu.

Konrád Waldhauser (zvon č. 13)

Konrád Waldhauser (1326-1369) pocházel z Rakouska, r.1350 vstoupil do kláštera, r. 1355 byl vysvěcen na kněze a vykonal pouť do Říma. Působil jako potulný kazatel, vystupoval proti svatokupectví při udělování úřadů a proti rozmařilému životu kněží. V Praze se poprvé objevil r.1363, krátce působil v Litoměřicích, ale pak se opět vrátil do Prahy. Roku 1368 se jako císařský kaplan vydal za Karlem IV. do Říma.

Tomáš Štítný ze Štítného (zvon č. 14)

Tomáš Štítný ze Štítného (kol. 1333-1409) pocházel z nižší šlechty a v mládí studoval na artistické fakultě nově založené pražské univerzity. Svou literární a překladatelskou činnost zahájil pod vlivem pražských reformních kazatelů, především Milíče z Kroměříže. Psal v českém jazyce o náboženských otázkách a je považován za prvního českého klasika a zakladatele české odborné prózy.

Matěj z Janova (zvon č. 15)

Matěj z Janova (1350-1393) pocházel z jižních Čech a jako mladý muž se v Praze setkal s Milíčem z Kroměříže, který na něj hluboce zapůsobil. Od r. 1373 studoval v Paříži na Sorbonně, kde se ho ujal Vojtěch Raňkův z Ježova. R.1381 opustil Paříž, podnikl cestu do Říma a vrátil se do Prahy. Své myšlenky, kvůli nimž se dostal do podezření z hereze, shrnul ve svém spise Pravidla Starého a Nového zákona, v němž požadoval návrat k ideálům prvotní apoštolské církve. Argumenty pro své učení hledal především v Bibli.

Jeroným Pražský (zvon č. 16)

Jeroným Pražský (1378-1416) byl český teolog a náboženský reformátor. S Mistrem Janem Husem se setkal na studiích v Praze (r.1398 se stal bakalářem). Při studiu v Oxfordu se seznámil s učením Jana Viklefa, jehož spisy přivezl do Prahy. Byl mistrem čtyř univerzit (Paříž, Heidelberg, Kolín nad Rýnem a Praha). Vydal se za Mistrem Janem Husem na Kostnický koncil, kde v květnu 1415 byl uvržen do žaláře a o rok později, podobně jako Mistr Jan Hus, byl upálen.

Jakoubek ze Stříbra (zvon č. 17)

Jakoubek ze Stříbra (1375-1429) byl český kazatel, představitel umírněného husitství, přítel a spolužák Mistra Jana Husa. Na pražské univerzitě se stal r.1393 bakalářem, r.1397 mistrem a od r.1400 na ní přednášel. Mezi českými kazateli byl prvním, kdo prosazoval přijímání podobojí a to již v roce 1414. Od r.1419 byl kazatelem v Betlémské kapli. Ve většině sporů mezi představiteli jednotlivých husitských proudů byl jednotícím prvkem. Zastával tezi, že obrana (nikoli šíření) Božího slova mečem, je správná.

Mikuláš z Drážďan (zvon č. 18)

Mikuláš z Drážďan (?-1417) byl univerzitně vzdělaný právník, teolog a kazatel, který propojoval valdenství s husitstvím. Od r.1411 pobýval v Praze a měl blízko k Jakoubkovi ze Stříbra. Společně s ním se zasadil o zavedení přijímání podobojí. V r.1416 opustil Čechy a roku 1417 byl upálen v Míšni.

Mikuláš z Pelhřimova (zvon č. 19)

Mikuláš z Pelhřimova (1385-1459) se v roce 1420 stal nejvyšším duchovním představitelem Tábora. Účastnil se všech táborských sporů s pražskými univerzitními mistry a v r.1422 se na synodě v Písku významně podílel na formulaci táborského učení. V r.1433 na Basilejském koncilu hájil článek o trestání veřejných hříchů. Po pádu Tábora r.1452 byl uvězněn a r.1459 zemřel ve vězení patrně v Poděbradech.

Ambrož z Hradce (zvon č. 20)

Ambrož z Hradce (?-1439) byl významný představitel husitství ve východních Čechách, kněz v chrámu Sv.Ducha v Hradci Králové, v němž r.1424 pohřbil zesnulého vojevůdce Jana Žižku. Byl také duchovním vůdcem orebitů, později sirotků. Kněz Ambrož byl tolerantní k univerzitním mistrům, kterým v r.1427 po vypovězení z Prahy poskytl v Hradci Králové útočiště.

Jan Rokycana (zvon č. 21)

Jan Rokycana (1396-1471) byl významný představitel umírněného utrakvismu. V r.1427 se stal farářem v Týnském chrámu, r.1429 správcem duchovenstva podobojí. V roce 1432 stál v čele poselstva na koncil v Basileji. R.1435 se stal rektorem univerzity a byl zvolen arcibiskupem, který se snažil o smíření všech stran podobojí. Od roku 1436 do roku 1448 sídlil v Hradci Králové. Roku 1441 svolal do Kutné Hory sněm, na němž byly stanoveny zásady husitského vyznání. Král Jiří z Poděbrad, který nastoupil r.1457, ho respektoval jako hlavu církve podobojí.

Petr Payne (zvon č. 22)

Petr Payne (1380-1456)byl anglický teolog a reformátor, který se stal významným představitelem husitství. Studoval v Oxfordu, kde získal titul mistra. V Anglii, v době procesu s Viklefovými stoupenci lolardy, byl obviněn z kacířství. Pobýval pak mezi valdenskými v Porýní a v r.1415 přišel do Prahy. V r.1417 se stal členem profesorského kolegia pražské univerzity. Na koncilu v Basileji obhajoval článek o kněžské chudobě a zrušení světského panování církve. Spřátelil se s Janem Rokycanou. V r.1451 se vypravil k jednání do Konstantinopole, které však bylo přerušeno z důvodu tureckého obležení města.

Jan Želivský (zvon č. 23)

Jan Želivský (1380-1422) byl radikální husitský kněz a kazatel. Od roku 1418 kázal na pražském Novém Městě v chrámu Panny Marie Sněžné a jeho plamenná kázání z něho učinila lidového vůdce. V r.1420 měl hlavní slovo při obraně Prahy proti Zikmundovi. Po čáslavském sněmu r.1421, který nedopadl v prospěch jeho směřování, vyvolal v Praze povstání a ovládl ji. R.1422 byl vylákán na Staroměstskou radnici a popraven.

Václav Koranda (zvon č. 24)

Václav Koranda st. (?-1453) byl radikální husitský kněz a významný vůdce táboritů. R.1419 začal kázat v Plzni. S Janem Žižkou pak odchází do Tábora, kde zavádí přijímání podobojí i pro nemluvňata po vzoru pravoslaví. Od chvíle, kdy v bojové vřavě potřísnil svou ruku krví, již nevysluhoval svátost večeře Páně. Odmítl kompaktáta, ale přesto přispěl r.1436 k dohodě se Zikmundem. Roku 1452 se odmítl podvolit zemskému správci Jiřímu z Poděbrad a byl po zbytek života vězněn.

Václav Koranda ml. (1424-1519) řídil po Janu Rokycanovi konsistoř podobojí. Třikrát byl zvolen rektorem pražské univerzity. Roku 1462 se účastnil poselstva krále Jiřího z Poděbrad do Říma se žádostí o stvrzení kompaktát.

Jiří z Poděbrad (zvon č. 25)

Jiří z Poděbrad (1420-1471) je jediný český panovník, který nepocházel z panovnické dynastie. Původně hejtman mladoboleslavského kraje zaujal vůdčí postavení v kališnickém táboře. V době korunovace nezletilého Ladislava Pohrobka r.1453 byl správcem země. Po smrti Ladislava Pohrobka byl r.1458 zvolen českým sněmem na Staroměstské radnici za krále. Pokusil se o mírové sjednocení křesťanské Evropy, ale jeho projekt předešel dobu.

Petr Chelčický (zvon č. 26)

Petr Chelčický (?-kol. 1460) je literárním pseudonymem radikálního českého náboženského a sociálního myslitele, patrně totožného se zemanem Petrem Záhorkou. Ve svých dílech vedl kritický dialog s vůdčími mysliteli své doby. Sám byl ovlivněn především Mistrem Janem Husem, Janem Viklefem, ale i Tomášem Štítným. Chelčického myšlenky později přijala Jednota bratrská. Svým pacifismem o století předešel Erasma Rotterdamského a jeho spisy výrazně ovlivnily spisovatele a filozofa L.N.Tolstého.

Bratr Řehoř (zvon č. 27)

Bratr Řehoř (?-1474) byl zakladatel a první správce Jednoty bratrské. V letech 1448-1458 byl laickým bratrem v pražském klášteře Na Slovanech. Stýkal se s Petrem Paynem a Petrem Chelčickým. Vedl skupinu posluchačů Jana Rokycany, která se pak s Rokycanou rozešla a usadila se v Kunvaldu u Žamberka. Jednotě dal pevnou organizaci a přísná pravidla, která bratřím zakazovala nejen účast na úřední moci, ale i provozování obchodu. Zemřel r.1474 v Brandýse nad Orlicí.

Matěj z Kunvaldu (zvon č. 28)

Matěj z Kunvaldu (1440-1500) byl synem zemědělce z Kunvaldu, kam se uchýlili stoupenci učení Petra Chelčického a kde bratr Řehoř založil Jednotu bratrskou. Matěj se stal jejím duchovním a prvním biskupem na synodu konaném r.1467 ve Lhotce u Rychnova nad Kněžnou.

Tůma Přeloučský (zvon č. 29)

Tůma Přeloučský (1435-1518) byl jedním z prvních tří kněží Jednoty bratrské spolu s Matějem z Kunvaldu a Eliášem Chrenovským. Po smrti prvního biskupa Jednoty Matěje z Kunvaldu byl zvolen r.1500 jedním ze čtyř nových biskupů a jeho sídlem se stal Přerov. Jeho obsáhlé a s vtipem psané listy, které adresoval předním osobám tehdejšího veřejného života, jsou jednak obranou Jednoty bratrské, ale také důležitým svědectvím o sociálních a politických poměrech doby Jiřího z Poděbrad a Vladislavovy.

Lukáš Pražský (zvon č. 30)

Lukáš Pražský (1460-1528) byl v r.1500 zvolen jedním z biskupů Jednoty bratrské a v r.1518 jejím prvním starším. Předtím studoval na pražské univerzitě, kde se stal r.1481 bakalářem. Brzy potom vstoupil do Jednoty bratrské. V roce 1498 se podílel na navázání kontaktu Jednoty bratrské s valdenskými. Zasloužil se o větší otevřenost Jednoty vůči vzdělání a společnosti. Byl autorem více než stovky spisů. V r.1505 vyšel jeho zásluhou první bratrský kancionál. Výrazně se podílel na utváření bratrské teologie a vedl polemický rozhovor s Martinem Lutherem. Jeho bratrem byl bratrský kněz a lékař Jan Černý-Niger.

Jan Augusta (zvon č. 31)

Jan Augusta (1500-1572) byl biskup Jednoty bratrské, autor řady spisů a duchovních písní. Pocházel z kališnické řemeslnické rodiny. V roce 1524 vstoupil do Jednoty bratrské. Usiloval o její sblížení se světovou reformací i s českými kališníky a snažil se ji vyvést z postavení pronásledované sekty. V jeho době se bratři začali více angažovat ve veřejném životě a v řadách Jednoty přibývali i šlechtici. Po porážce prvního protihabsburského povstání v r.1548 byl zajat a 16 let vězněn na Křivoklátě. Jeho přání spojit různé proudy české reformace se částečně vyplnilo až po jeho smrti vytvořením České konfese r.1575.

Jan Blahoslav (zvon č. 32)

Jan Blahoslav (1523-1571) byl kněz a biskup Jednoty bratrské, zároveň také významný představitel domácího reformačně orientovaného humanismu. Pocházel z Přerova, studoval na univerzitě ve Vitemberku , kde ho nejvíce ovlivnil Filip Melanchton. Krátce studoval i v Královci a Basileji. Věnoval velkou pozornost bratrským školám a vzdělávání kazatelů, které vysílal na zahraniční univerzity. Vychoval tak celou následující generaci překladatelů Bible kralické. Sám z řečtiny přeložil Nový zákon, který se pak v revidované podobě stal její součástí. Věnoval se i hymnologii a jeho redakce bratrských kancionálů pozvedla hudební úroveň Jednoty.

Jiří Strejc (zvon č. 33)

Jiří Strejc (1536-1599) byl český spisovatel, bratrský kněz a teolog, jeden z překladatelů Bible kralické, autor výchovných spisů, básní a úprav žalmů. Studoval nejprve na mladoboleslavské škole a pak na univerzitách v Královci a Tubinkách. V r.1575 se v Praze účastnil jednání o české konfesi.

Jiří Strejc (1932-2010) byl hudební skladatel, varhaník, pedagog, sbormistr a dirigent působící v Hradci Králové. Jeho poslední na veřejnosti velké vystoupení se konalo právě ve Sboru kněze Ambrože.

Daniel Adam z Veleslavína (zvon č. 34)

Daniel Adam z Veleslavína (1546-1599) byl český nakladatel, humanistický spisovatel a organizátor literární činnosti. Vystudoval pražskou univerzitu a pak na ní i přednášel. Oženil se s dcerou knihtiskaře Melantricha a v roce 1586 po něm zdědil tiskárnu. Zasloužil se o vydání 80 českých děl ve vynikající typografické úpravě a byl prvním vydavatelem notových tisků. Výrazně přispěl k rozvoji českého jazyka, a proto období, ve kterém působil, nazýváme dobou veleslavínskou.

Karel Starší ze Žerotína (zvon č. 35)

Karel Starší ze Žerotína (1564-1636) byl významný moravský šlechtic, narozený v Brandýse nad Orlicí, politik, spisovatel a představitel moravského zemského patriotismu. Vystudoval bratrskou školu v Ivančicích, později studoval ve Štrasburku a Basileji. Podporoval J.A.Komenského a hlavně jeho zásluhou se podařilo přesunout bratrskou tiskárnu z Kralic do Lešna a knihovnu do Vratislavi.

Václav Budovec (zvon č. 36)

Václav Budovec (1551-1621) byl český politik, diplomat a spisovatel pocházející z rytířské bratrské rodiny. Studoval na univerzitě ve Vitemberku a dalších zahraničních univerzitách. Přátelil se s významným protestantským teologem Theodorem Bezou. V r.1607 byl povýšen do panského stavu a jako vlivný příslušník Jednoty bratrské ji statečně hájil. Zasloužil se o vydání Majestátu císaře Rudolfa II. „O náboženské svobodě“ r.1609. Jako přední účastník stavovského povstání byl popraven 21. června 1621 na Staroměstském náměstí.

Kryštof Harant (zvon č. 37)

Kryštof Harant (1564-1621) byl český spisovatel, diplomat, cestovatel a hudebník, který podnikl se svým švagrem Heřmanem Černínem z Chudenic cestu do Středomoří, Palestiny a Egypta. Stal se dvorským radou a komorníkem císaře Rudolfa II., po jehož smrti odešel na hrad Pecka. Roku 1618 přešel k protestantům a aktivně se účastnil stavovského povstání. Byl popraven na Staroměstském náměstí 21. června 1621.

Jan Jesenius (zvon č. 38)

Jan Jesenius (1566-1521) se narodil se ve Vratislavi v evangelické rodině pocházející z Uher (z území dnešního Slovenska). Studoval ve Vitemberku, Lipsku a na proslulé lékařské fakultě v Padově. R.1591 získal doktorát medicíny a filozofie. Působil ve Vratislavi, Drážďanech a Vitemberku. V r.1600 navštívil Prahu a provedl zde první veřejnou pitvu v českých zemích. Roku 1601 se přestěhoval do Prahy. V letech 1608 až 1617 cestoval nejvíce po Uhrách a německých městech. V r.1617 se vrací do Prahy a je zvolen rektorem univerzity. Účastní se stavovského povstání a po jeho porážce je 21. června 1621 popraven na Staroměstském náměstí.

Matouš Ulický (zvon č. 39)

Matouš Ulický (?-1627) byl čáslavským duchovním podobojí. Po Bílé hoře byl pro své vyznání zatčen, dvakrát mučen a 11. září 1627 v kole popraven. Ještě před svou smrtí však ve zdi čáslavského kostela nechal uschovat a zazdít ostatky husitského vojevůdce Jana Žižky.

Jiří Třanovský (zvon č. 40)

Jiří Třanovský (1592-1637) byl evangelický kazatel, básník a spisovatel, který se narodil v Těšíně. Studoval ve Vitemberku a jako učitel působil v Praze, Třeboni a Holešově. Roku 1615 odešel do Valašského Meziříčí, kde se stal rektorem evangelické školy a o rok později kazatelem. Po Bílé hoře odchází nejprve na Těšínsko a pak na Slovensko, kde vydává své nejvýznamnější dílo – evangelický zpěvník Cithara sanctorum. Zemřel roku 1637 v Liptovském Mikuláši.

Josef Dobrovský (zvon č. 41)

Josef Dobrovský (1753-1829) byl představitel tzv. 1. obrozenecké generace, kněz (vysvěcený r.1787 v Hradci Králové), filolog a historik, zakladatel slavistiky v českých zemích. I když nepsal česky, svými filologickými pracemi se podílel na záchraně českého jazyka. V r.1784 pomáhal zakládat Českou společnost nauk a v r.1818 Národní muzeum. Jako jazykovědec rozpoznal, že Zelenohorský rukopis je falzum.

Stanislav Vydra (zvon č. 42)

Stanislav Vydra (1741-1804) byl kněz a národní buditel, narozený v Hradci Králové. Od r.1765 učil v Jičíně, r.1772 jmenován profesorem matematiky na pražské univerzitě, v letech 1789-99 děkan filozofické fakulty a od r.1800 rektor univerzity. Patřil mezi nejvýznamnější postavy první vlny národního obrození. Mezi jeho žáky patřili Bernard Bolzano a hořický rodák Josef Ladislav Jandera, který se stal jeho nástupcem na postu profesora matematiky.

Antonín Marek (zvon č. 43)

Antonín Marek (1785-1877) byl český kněz, rodák z Turnova, překladatel a jazykovědec, který se podílel na Jungmannových snahách o obnovu češtiny. Libuňská fara, na které působil, se stala jedním z center obrozeneckého života mezi Jičínem a Turnovem. Vytvořil řadu dnes běžných českých slov a kompletní české filozofické vědecké názvosloví (věda, předmět, obsah, druh, názor, domněnka, atd.).

Bernard Bolzano (zvon č. 44)

Bernard Bolzano (1781-1848) se po ukončení piaristického gymnázia věnoval v tříleté přípravce pod vedením Stanislava Vydry matematice a logice. Dále studoval soukromě matematiku a filozofii a na pražské univerzitě, kde navštěvoval zvláště přednášky matematika F.J.Gerstnera. Přes velký zájem o matematiku a filozofii se rozhodl pro studium teologie. Na kněze byl vysvěcen 7. dubna 1805 a o 10 dní později byl promován doktorem filozofie. Působil také jako univerzitní kazatel, který svými kázáními oslovoval inteligenci v době národního obrození.

Karel Farský (zvon č. 45)

Karel Farský (1880-1927) byl český reformistický kněz, rodák ze Škodějova u Vysokého nad Jizerou, spoluzakladatel a vůdčí osobnost Církve československé husitské, doktor teologie, tvůrce liturgie, biskup a její první patriarcha.

Matěj Gorazd Pavlík (zvon č. 46)

Matěj Gorazd Pavlík (1879-1942) byl reformistický kněz, který stál u počátků Církve československé na Moravě. V r.1921 byl vysvěcen v Bělehradě na biskupa a v r.1924 se s pravoslavně orientovanou skupinou věřících oddělil od CČS. V r.1942 byl společně s dalšími pravoslavnými představiteli popraven nacisty za ukrývání parašutistů, kteří se účastnili atentátu na říšského protektora R.Heydricha.

Jan Opletal (zvon č. 47)

Jan Opletal (1915-1939) byl student Lékařské fakulty UK v Praze. 28. října 1939, v den výročí vzniku samostatného Československa, se v Praze účastnil protinacistické demonstrace, při které byl postřelen. Na následky zranění zemřel 11. listopadu a jeho pohřeb 15. listopadu 1939, jehož se účastnilo velké množství studentů, přerostl v další protinacistickou demonstraci. Po ní byly 17. listopadu uzavřeny všechny české univerzity, přes tisíc studentů bylo posláno do koncentračních táborů a devět jich bylo popraveno.

Milada Horáková (zvon č. 48)

Milada Horáková (1901-1950) byla česká politička, jejímž vzorem byla Františka Plamínková, věnující se ženské rovnoprávnosti. Byla vězněna nacisty i komunisty. Stala se obětí justiční vraždy během politických procesů v 50. letech a to za vykonstruované spiknutí a velezradu. Byla jedinou ženou popravenou v rámci těchto soudních řízení.

Přemysl Pitter (zvon č. 49)

Přemysl Pitter (1895-1976) byl český protestantsky orientovaný kazatel, spisovatel a publicista, pacifista a sociální pracovník, zakladatel Milíčova domu. Za 2. světové války se staral o Židy a po jejím skončení měl v péči zubožené německé, židovské i české děti. Po nástupu komunismu musel z Československa uprchnout a sám se věnoval pastorační i sociální podpoře uprchlíků.

Jan Palach (zvon č. 50)

Jan Palach (1948-1969) byl student Filozofické fakulty UK v Praze. Obětoval svůj život na protest proti utlačování svobod a proti pasivnímu přístupu veřejnosti po okupaci Československa v r. 1968. 16. ledna 1969 se zapálil v horní části Václavského náměstí v Praze a po třech dnech na následky popálenin zemřel. Jeho pohřeb se stal mohutnou demonstrací proti okupaci.

Následují fotografie 50ti srdcí zvonů, která byla vykována: